Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snahy starokatolické církve o sblížení s pravoslavnou církví I.

18. 1. 2012

D. K. Surma

Snahy o sblížení Starokatolické a pravoslavné církve

(krátký historický a věroučný výklad)


příspěvek vyšel původně pod názvem 

Isilija o sbliženii starokatoličeskoj i pravoslavnoj cerkvej

v ročence Pravoslavné církve v Československu

Ežegodnik, Praha 1968, s. 34-60.

z ruštiny přeložil Karel Koláček

Při hodnocení dosavadních výsledků dlouhodobého setkávání a snahy o sblížení a spolupráci mezi Starokatolickou a Pravoslavnou církví, považujeme za nutné se seznámit s motivy, které vedly ke vzniku Starokatolické církve, a s okolnostmi, při kterých tato církev vznikla a rozvíjela se. Dále je nutné se seznámit se strukturou a učením Starokatolické církve, v té míře, v jaké je její učení formulované a dostupné. Na samém počátku je nutné připomenout prohlášení samotných starokatolíků, že nechtěli zakládat novou církev, ale chtěli uchovat starou západní katolickou církev, za kterou se dnes prohlašují. Chtějí být církví, která vyznává učení „staré, nerozdělené církve“ (Dr. A. Rinkel, Alt-kath. u. Ortodox.). Vzhledem k tomu by mělo být starokatolické učení jednoznačně takové, jako nauka prvotní nerozdělené církve. Při vzájemných setkáních byly objasňovány zcela nebo částečně jednotlivé dogmatické otázky Zde je nutné připomenout ještě jednu ze základních příčin, která vedla k oddělení utrechtské církve od Církve římskokatolické, a to přiznání se k „jansenismu“, tedy k učení biskupa Jansena o předurčení boží milosti ve formě umírněného augustinismu, s přiznáním absolutního předurčení člověka ke spáse, zbaveného Augu-stinova partikularismu. Toto učení je v rozporu s učením Východní církve, která uznává předurčení podmínečně, jako spolupůsobení Boží milosti a lidské svobodné vůle v procesu spásy.

 

Protože se starokatolíci při svém vzniku cítili být součástí Západní církve, neobraceli se pro pomoc k Východu ani v době svých těžkých začátků a snažili se své disciplinární a organizační problémy vyřešit sami. Odtud pochází i otázka po oprávněnosti utrechtského a obecně starokatolického biskupského svěcení. V této otázce, tak jako i v dalších, došli starokatolíci k rozporům, nebo alespoň k rozdílům se starou církevní praxí a disciplínou. Po sloučení s novým proudem starokatolíků v Německu v roce 1870, společně zavrhli nová dogmata Římskokatolické církve o primátu a neomylnosti římského biskupa – papeže a dog-mata o neposkvrněném početí Panny Marie, jak o tom bude pojednáno dále..

Navázáním kontaktů s Pravoslavnou církví korigovali starokatolíci svoji věrouku provedením několika změn, kterými se významně přiblížili dogmatickému učení Pravoslavné církve. Vyřešili takovou důležitou problematiku, jako je nauka o očistci, nauka o odpustcích ve spojení s učením o přebytku zásluh světců a o pokladnici zásluh (opera super-erogationis, thesaurus meritorum), dále přídavek „filioque“, svátosti, modlitby, uctívání ikon, světců atd., také se zabývali některými formálními problémy obřadů.Tyto dlouholeté diskuse o věrouce a výměna názorů nám pomohly udělat si určitou neucelenou představu o dogmatických shodách a roz-dílech obou církví. Přestože tento výklad není zcela dostatečný a úplný, je možné se v něm seznámit s hlavními body nauky starokatolické církve, což, jak doufáme, alespoň dílem poslouží k ujasnění a poznání starokatolického učení do té míry, v jaké se odlišuje od učení Východní církve a pomůže nám se obeznámit s tužbami starokatolíků po spolupráci, sblížení a možnostech sjednocení s pravoslavnou církví. Jak sami starokatolíci říkají, jasně se vyslovili v roce 1931 a čekají od pravoslavné církve odpověď. Příprava k dialogu začala a je tedy nutné, aby byla také bez dlouhodobého zpoždění a prodlužování úspěšně do-končena.

                                                                  ***

Na nové konferenci v Bonnu v roce 1875 se pokračovalo v započatých hovorech a diskuze se zabývala ve většině případů problematikou spojenou s „filioque“. Byly přijaty následující body:

1. Souhlasíme s přijetím ekumenických vyznání víry a věroučných stanov staré nerozdělené církve.

2. „Filioque“ bylo vsunuto do vyznání víry církevně nesprávným způsobem.

3. V plné míře se připojujeme k učení o Duchu svatém, jak ho vyložili sv. Otcové nerozdělené církve.

4. Zavrhujeme každou představu a každý způsob soudu, které by určovaly možnost přijetí dvou principů (počátku-příčin) v trojjediném Bohu. Přijímáme učení sv. Jana Damašského o Duchu svatém, jak je vyloženo v uvedených bodech ve smyslu učení nerozdělené církve:

1. Duch svatý vychází od Otce jako počátku, příčiny, pramene božství.
 

2. Duch svatý nevychází ze Syna, protože v božství je jen jeden počátek, jedna příčina, ze které vzniká všechno, co je v božství.

3. Duch svatý vychází z Otce skrze Syna.

4. Duch svatý je obraz Syna, obraz Otce, z Otce vychází a v Synu spočívá jako jeho vycházející síla.

5. Duch svatý je osobní záře, vycházející z Otce, Synu patřící, ale ne ze Syna vycházející, neboť ten je Duch úst božích, která pronášejí slovo.  

6. Duch svatý tvoří prostřednictví mezi Otcem a Synem a skrze Syna je spojen s Otcem.

Průběh porad mezi Starokatolickou církví a představiteli Církve pravo-slavné nebyl jednohlasně přijat jak na Západě, tak na Východě. Jedna i druhá strana se domnívala, že příliš ustupuje od svých základů a svého učení;že je na jedné straně dohovor příliš západně katolický a na druhé straně příliš východně pravoslavný. Byly slyšet i takové hlasy, že není třeba dělat žádné ústupky a všichni, kdo se dožadují sblížení nebo sjednocení s Pravoslavnou církví, jsou zavázáni přijmout pravo-slavné učení beze změn. Pak nastalo přerušení další komunikace až do roku 1889, kdy tzv. Utrechtské prohlášení dalo znovu podnět k obnovení takových zasedání. Ruská Pravoslavná církev vytvořila k tomu-to účelu v roce 1892 zvláštní komisi v čele s finským arcibiskupem Antoniem. Toto byly první oficiální rozhovory mezi představiteli ruské Pravoslavné církve a Starokatolickou církví. Pravoslavná církev předložila své námitky k šestému bodu Utrechtského prohlášení, k učení o eucharistii, ve kterém je nejasně vyloženo učení o transsubstanciaci, neboť tam není zřejmé, zdali se konsekrovaný chléb a víno proměňují v pravé tělo a pravou krev Kris-tovu. Tak jako nebyl odstraněn názor, že se chleba a víno stávají tělem a krví Kristovou „per impanationem“ [in pane, cum pane et sub pane] následkem „ubiquitates corporis et sanguinis Christi“ [všudypřítomnosti těla a krve Kristovy], neboť „tělo, které vystoupilo na nebe, sestupuje z nebe.“ V bohosloveckých knihách Starokatolické církve se nikde ne-mluví o proměnění – transsubstanciaci – a v textu mše jsou takováto slova: „Sanctum sacrificium immaculatam hostiam“ [svatou oběť, nepo-skvrněnou hostii] nahrazena textem, který vyjadřuje dogmatickou my-šlenku o Kristu jako věčném posvětiteli, který je nyní místo nás před tváří boží. Jako následující sporná dogmatická otázka bylo projednáváno učení o původu (pramenu) Ducha svatého. Základní změna k lepšímu v této otázce nastala v tom, že bylo ze starokatolického vyznání víry odstraněno filioque a bylo shledáno, že římskokatolické učení o původu (pra-menu) Ducha svatého není dogmatem. Komise byla proti tomu, aby učení o filioque bylo ponecháno jako přípustné teologické učení – teologumena – a k vyřešení této otázky předložila k odsouhlasení následující body:

1. Věříme, že Otec je příčinou původu Syna a Ducha. Syna zrozením, a Ducha vycházením. Otec zrozuje Syna a vyvádí Ducha Svatého. Syn se rodí z Otce, a Duch svatý vychází od Otce. Ctíme tudíž jediný počátek a uznáváme Otce jediným stvořitelem Syna i Ducha.

2. V teologických pojednáních nepřipouštíme takové způsoby výkladu a znázornění učení, které by třeba jen nepatrně souhlasily se dvěma principy, nebo dvěma počátky ve sv. Trojici. Také nepřipouštíme, aby se výklad vyskytoval v tom samém smyslu, jako např., že Syn je uznáván druhým stvořitelem Ducha svatého, nebo že se Otec a Syn jeví ja-ko by byli sjednoceni do jednoho pramene s cílem vycházení Ducha svatého.  

3. Také je třeba skutečně vysvětlit, zda výraz „vyzařování Ducha od Otce Synem“ (výraz některých sv. Otců), platí dle mínění starokatolíků pouze v případě vysílání Ducha svatého do světa kvůli uskutečňování stvoření, nebo může být toto vyzařování takto chápáno také v případě věčného života božství. Pravoslavná komise připomenula starokatolíkům, že se v jejich katechizmech nevěnuje žádná pozornost ekumenickým církevním konci-lům; nevysvětlují se dogmata o druhé božské osobě, „dvou přirozenos-tech“ jedné bytosti (jedné osoby), dvou vůlí a dvou působností a také se pomíjí učení o matce boží. Samo sebou, že se také rozebírala závažná kanonická otázka legitimity svěcení utrechtské a starokatolické církve a uznání jejich apoštolské posloupnosti.

   Všechny zde uvedené sporné body s poznámkami poslala synodální komise utrechtskému arcibiskupovi, aby na ně odpověděl. Proto byla vytvořena tzv. Rotterdamská komise, která ale poslala neuspokojivou odpověď. K žádosti synodální komise o nové vysvětlení uvedených sporných bodů, bylo připojeno také doporučení přijmout následující učení:

1. Ve svaté eucharistii se po posvěcení, promění chleba a víno neviditelným způsobem ve skutečně přítomné a podstatné tělo a krev Páně.  

2. Všichni, kdo přistupují ke svaté eucharistii, přijímají v podobě chleba a vína skutečné tělo a krev našeho Pána Ježíše Krista. A právě tímto normálním tělesným způsobem, a v takovéto podobě se přečisté tělo a krev Páně dostává do úst a do útrob přijímajícího, jak zbožného tak i hříšného, prvnímu ke spáse a druhému k odsouzení.

3. Při současném uskutečňování mnohých svatých eucharistií (svatých liturgií) na světě, nejsou na oltářích mnohá těla Kristova, ale pouze jedno tělo a jedna krev Kristova. Ne proto, že tělo Kristovo padá z nebe na zemi, ale proto, že se chleba a víno ve svém principu pro-měňuje transsubstanciací a stává se jedním a tím samým tělem, které je na nebi (§ 17, Encyklika východních patriarchů).

4. Svatá eucharistie je skutečná oběť smíření, která se přináší za hříchy všech živých i mrtvých.

Dále komise žádala vysvětlení k učení o sedmi ekumenických církevních koncilech a k pohledu na legitimitu holandských svěcení.

Odpověď Rotterdamské komise z roku 1898 neuspokojovala, neboť zavrhla doporučené vyjádření „proměna“ – transsubstanciace, které se prý neuvádí v žádné liturgické knize Východní církve do rozdělení. Tento pojem je však hoden bezvýhradného uznání jako správný a právoplatný také pro utrechtskou hierarchii.

V odpovědi Petrohradské komise z roku 1907 se poukazuje zejména na nejasné učení o Duchu svatém, které není možné vysvětlit jen filo-zofickou analýzou, ale je nutné přijmout učení, že Duch svatý vychází z Otce skrze Syna, dle výkladu sv. Jana Damašského. Že „Duch svatý vychází z Otce jako počátku, příčiny a pramene božství“. Že Duch svatý nevychází ze Syna, protože v božství je pouze jeden počátek, jedna příčina, ze které čerpá vše, co je v božství, že „Duch svatý vychází z Otce skrze Syna“ (A. Sergejenko, 52).  

Rotterdamská komise odpověděla hned počátkem následujícího roku 1908 a ukázala, že je třeba rozlišovat dogmata od teologických mínění, a že církev nemusí zavrhovat zvláštní teologické názory, které neodporují dogmatům, neboť takové názory vyjadřovali i sv. Otcové a církev se proti nim nestavěla. Takovou svobodu mysli je nutné zachovat a dovolit i v dnešní době. V nauce o Duchu svatém je nejdůležitější to, že je dogmaticky stano-vena a založena na Písmu svatém, tj., že „Duch svatý je třetí osoba trojhypostatického božství, a že je soupodstatný a věčný s Otcem a Synem“. Z pochopení jednoty (soupodstatnosti) božství je třeba vyvo-dit, že Duch svatý je i Duchem Otce (Mt 10,20), a dle učení o soupod-statnosti s Otcem a Synem je i Duchem Syna (Gal 4,6) a to takovým způsobem že, jakým ho posílá Otec (Jan 14,26), takovým ho posílá i Syn (Jan 15,26; 16,7). Co se týká vztahů Ducha svatého ke zbývajícím dvěma božským osobám, za jasně řečené dogmatické učení může být uznáno následující: Duch svatý, Duch pravdy vychází od Otce (Jan 15,26). V závěru odpovědi Rotterdamská komise uvedla, že Starokatolická církev uznává učení nerozdělené katolické církve a dogmata sedmi ekumenických církevních koncilů. Připomněla při tom, že nesrovnalosti a pochybnosti v některých teologických názorech by nemusely být příčinou k církevnímu rozdělení. Křesťanské církve, jejichž úkolem je také kázat evangelium, by nemusely zavrhovat jedna druhou. Po zprávě, přečtené 15. února roku 1910 N. N. Ladyžinským, konstatovala ruská komise pod vedením biskupa Theofana, že obě církve dosáhly plné shody v následujících bodech:

1. Není nutné činit rozdíl mezi dogmaty sedmi ekumenických koncilů a zvláštními teologickými názory; 2. dogmata jsou závazná, kdežto zvláštní teologické názory dovoleny; 3. jednomyslně uznáváme učení nerozdělené katolické církve a dogmata sedmi ekumenických koncilů; 4. jednomyslně uznáváme dogmata o Duchu svatém v těchto třech formách: a) Duch svatý je jedné podstaty s Otcem a Synem, b) na věky vychází z Otce a je posílán na svět jak Otcem, tak i Synem, c) nauka nicejsko-cařihradského vyznání víry v článku o Duchu svatém z roku 381 zní: „i v Ducha svatého, Pána a dárce života, který z Otce vychází, s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků“. Takto je vyznání víry dogmatem a proto je filioque jeho nedo-volenou vsuvkou a nelegitimním doplňkem; d) Ježíše Krista, Syna božího uznáváme za jedinou hlavu svaté, všeobecné a apoštolské církve.

Po ukončení práce doporučila komise svatému synodu ruské Pravo-slavné církve, aby přistoupil k posouzení možností sblížení a sjedno-cení Starokatolické církve s Církví pravoslavnou, neboť starokatolíci v postoji k Pravoslavné církvi nejsou heretiky. Svatý synod ruské Pra-voslavné církve se kladně vyjádřil o práci komise a s uspokojením pro-jevil vůli učinit ze své strany všechno k tomu, aby bylo dosaženo úspěšného zakončení práce komise (A. Sergejenko, str. 53-54, Centrální archiv v Leningradě).

V důsledku vypuknutí první světové války a následujících důležitých událostí, které se udály zejména v Rusku (Říjnová revoluce), nebyla tato důležitá odpověď Rotterdamské komisi dána a rozhovory s Pravoslavnou církví byly přerušeny. Přestože měly tyto intenzivní mezicírkevní rozhovory více méně sepa-rátní, místní charakter (tak jak se uskutečnily mezi ruskou Pravo-slavnou církví a Starokatolickou církví), všechny měly velký všeobecný význam, neboť se při nich došlo k důležitým poznáním a mnoha klad-ným výsledkům ve vzájemných diskuzích, které obě strany přivedly do stádia vzájemného pochopení v otázkách víry, a byly příslibem dalších úspěšných rozhovorů nejen ve věci sblížení, ale i úplného sjednocení. Výsledky této dlouholeté mezicírkevní diskuze, její kladné stránky, potvrdil svatý synod ruské Pravoslavné církve v roce 1910. Tyto vý-sledky byly důležité pro všechny pravoslavné církve, neboť ulehčily práci ostatním autokefálním církvím, a je třeba litovat pouze toho, že důsledkem zdrcujících světových událostí z počátku tohoto století, byly další rozhovory obou stran přerušeny. Je známo, že se vyskytla také snaha o rozhovory s dalšími pravo-slavnými církvemi, ale v tomto úsilí nebylo dosaženo žádných výsledků. Tak se prof. Döllinger obracel na cařihradský patriarchát v roce 1902 a cařihradský patriarcha Joachim III. vydal dvě encykliky týkající se roz-hovorů se Starokatolickou církví. Bylo slyšet i hlasy proti tomu, aby se takové rozhovory konaly. Jeruzalémský patriarchát navrhoval ustano-vit komisi při cařihradském patriarchátu, která by vedla rozhovory se starokatolíky. Ještě 23. března roku 1903 svatý synod ruské Pravoslavné církve oznámil, že Východní pravoslavná církev, která je jedinou ekume-nickou církví, která uchovala v plné míře neporušený Kristův odkaz, by nemusela starokatolíky dávat do klatby, kdyby si doopravdy přáli pro svou spásu být uvnitř církve, a jestliže věří a upřímně si přejí sjednocení.  Čím více času uplynulo od prvních bouřlivých rozhovorů a vyřčené tou-hy po sjednocení, tím více slábne a chladne entuziasmus a touha se sjednotit. Přicházejí nové, mladé generace, které se ve Starokatolické církvi stále více přiklánějí k protestantismu, jako k více současné, dnešku odpovídající konfesi. K průběhu dosavadních rozhovorů se Starokatolickou církví se vyjádřily i další pravoslavné církve. Srbská pravoslavná církev uvítala přání starokatolíků po sblížení a sjednocení s Pravoslavnou církví, ale přiklání se k názoru, že starokatolíci by museli přijmout celé dogmatické učení Pravoslavné církve, přičemž svoboda ve vykonávání obřadů by jim zůstala ponechána. Řecká Pravoslavná církev pokládala rozhovory za předčasné, žádala provedení důkladné přípravy a upozorňovala na to, že starokatolíci nejsou ani mezi sebou jednotní. Rumunská Pravoslavná církev poukazovala na rozdíly, které stojí v cestě sjednocení a podtrhla ten fakt, že starokatolíci jsou nakloněni protestantským názorům a v současnosti vedou rozhovory s anglikány o úzkém interkomu-niu (A. Sergejenko: Vzaimootnošenija starokatoličeskoj i pravoslavnoj cerkvjej, ŽMP 1958, XII, 60). Styky se starokatolíky byly obnoveny až v roce 1920 na mezinárodní konferenci „Víra a řád“ [Faith and Order] v Ženevě, kde v čele pravoslavných delegátů rozhovory vedl švýcarský biskup Herman Seleukijský. Bylo konstatováno, že neexistují větší rozdíly mezi oběma církvemi a dohoda je možná. Na návrh arcibiskupa Hermana bylo rozhodnuto přistoupit k prostudování starokatolické věrouky a začít rozhovory s cílem jejich sjednocení s Pravoslavnou církví. Představitel svatého synodu cařihradského patriarchátu informoval o tomto rozhodnutí starokatolického biskupa Herzoga. Následující mezicírkevní konference se pak konala v Lausanne v roce 1927 pod heslem „Za jednotu víry a řádu“ a byly na ní zastoupeny svými představiteli mnohé pravoslavné církve (kromě ruské). Cařihradský patriarchát zastupoval arcibiskup Thyatirský Herman. Diskuse byla vedena za předsednictví švýcarského starokatolického biskupa Küryho. Starokatolíci byli vyzváni k tomu, aby vyložili svůj úhel pohledu na následující body: o církvi, o svátostech, o eucharistii, o uctívání Bohorodice a svatých. O filioque se nediskutovalo, protože tato otázka již byla pokládána za vyřízenou. Bylo rozhodnuto utvořit dvě komise, které by projednaly: výsledky bonnských konferencí z let 1874 a 1875, Utrechtské prohlášení, starokatolické katechizmy a bohoslužebné knihy. Dále měly tyto komise vypracovat návrh pro svaté synody pravoslavných církví, po kterém by se přistoupilo k rozhovorům o interkomuniu a případně k sjednocení.