Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snahy starokatolické církve o sblížení s pravoslavnou církví II.

18. 1. 2012

Rozhovory pokračovaly v Bonnu v roce 1931 (bez účasti ruské Pravoslavné církve) a dospělo se na nich k následujícím závěrům:

1. Starokatolíci uznají sedm ekumenických církevních koncilů a usta-novení těch místních sněmů, které byly potvrzeny ekumenickými kon-cily, a které uznává Pravoslavná církev.

2. Přijmou nicejsko-cařihradské vyznání víry bez dodatku filioque, a taktéž při křtu „Symbolum apostolicum“.

3. Tradice budou chápat jako vysvětlení a doplnění Písma svatého, a deuterokanonické knihy budou pokládat za poučující, nikoliv však apokryfy.  

4. Uznají kánony sedmi ekumenických koncilů. V duchu blahoslaveného Augustina a Vincenta Lerinského uznají za legitimní kánony, které vyplývají nejen ze slov, ale i z ducha prvotní (staré) církve, neboť církev je autoritou a opatrovatelkou učení a morálky.  

5. Církev stojí na Písmu, nikoli Písmo na Církvi. Takže, když je Bůh Otcem, tak je církev matkou. Nemohli bychom věřit, kdyby nám církev nepředala evangelium. Církev musí učit na základě Písma svatého a tradice. Vnějším orgánem církve s nejvyšší autoritou je ekumenický koncil. Církev může kázat jen to učení, které má svůj základ v Písmu svatém a tradici.

6. Starokatolíci uznají sedm svátostí, z nichž za první pokládají křest. Eucharistii potom považují za střed života církve a boží milosti, která všechno sjednocuje s Kristem. Při křtu se užívá jak ponoření, tak polévání. Při biřmování (myropomazání) se drží západní praxe. Tuto svátost uděluje biskup starším členům církve, kteří jsou obeznámeni s učením církve, a to tak, že je maže na čele posvěceným olejem a vzkládá ruku. Eucharistie se musí konat s nekvašeným chlebem (prosfora). Nemají zvláštní formulace (epikléze) při proměně svatých darů, chleba a víno se proměňují při slovech: „Vezměte a jezte z toho všichni, toto je moje tělopijte z něho všichni, toto je krev [podtržené neodpovídá starokatolické realitějk]

7. Zavrhují učení o očistci. V kajících modlitbách se obracejí pouze k milosrdenství božímu.

8. Přijímají učení o uctívání svatých a matky boží. Ikony a ostatky svatých uctívají tak, jak to požaduje sedmý ekumenický koncil a jak tomu učí sv. Basil Veliký.

9. Uznávají půst v pátek a veliký čtyřicetidenní půst před Velikonocemi. Za období nejpřísnějšího postu pokládají svatý týden (Vjelikopostnuju nedělju). V postním období jsou povinni kázat o utrpení Kristově.

V otázce sňatků duchovenstva nebylo dosaženo jednomyslnosti. Duchovenstvo (i biskup) se může ženit po vysvěcení, ne pouze jednou, ale i několikrát. Svěcení může být vykonáno jedním biskupem.

Takto formulovanáBonnská dohodabyla přivítána oběma stranami. Představitel cařihradského patriarchátu arcibiskup Thyatirský prohlásil, že tato dohoda bude předložena k posouzení a ke schválení na dalším všepravoslavném koncilu, který by se měl v dohledné době konat. V roce 1948 navázal styky se starokatolickými biskupy moskevský pa-triarchát prostřednictvím svéhoOddělení vnějších církevních vztahů a současně požádal o seznámení s dosaženými výsledky rozhovorů z let 1917 1948. Utrechtský arcibiskup odpověděl, že doufá, že rus Pravoslavná církev se připojí k výsledkům Bonnské konference konané roku 1931 a vyjádřil přání, aby obě církve vstoupily do vztahu na způsobinterkomunias Anglikánskou církví“. Ruská komise pod vedením metropolity Nikolaje vyslovila přání, aby se v rozhovorech se Starokatolickou církví pokračovalo.

Otázka spolupráce, sblížení a případně sjednocení Starokatolické církve s Pravoslavnou byla předmětem posouzení na všepravoslavném zasedání na Rhodu započatém roku 1961. Na jeho třetím zasedání bylo rozhodnuto, aby každá autokefální pravoslavná církev tuto otázku vědecky zpracovala a připravila potřebný materiál k posouzení na další zasedání všepravoslavné komise pro přípravu dialogu se Starokatolickou církví. Tato komise zasedala v Bělehradu od 1. do 15. září roku 1966 a výsledkem její intenzivní práce bylaRezoluce“, ve které byly vyloženy jednotlivé body, které by bylo třeba posoudit v dalším dialogu se starokatolíky. V práci se pokračuje a my doufáme, že v brzké době bude tato otázka již konečně rozhodnuta na nějakém všepravoslavném fóru.

Úkolem všech těchto dlouholetých porad bylo vzájemné poznání obou církví, zhodnocení základního dogmatického učení o spáse a najít cestu ke sblížení, spolupráci a eventuálnímu sjednocení. Úkolem bělehradské všepravoslavné konference bylo prostudovat a připravit po-třebný materiál pro přípravu dialogu obou církví. Na svém zasedání shrnula výsledky dosavadních rozhovorů a na základě podaných vrhů rozdělila všechny body do třech kategorií:

1. Učení, se kterým obě církve souhlasí.

2. Učení, se kterým souhlasí částečně, a ve kterém je možná dohoda.

3. Učení, ve kterém se rozcházejí; přesněji, které mají starokatolíci vyloženo nejasně.

O třech sporných bodech hovoří obsáhle utrechtský starokatolický arcibiskup Dr. A. Rinkel (Starokatolicismus a pravoslaví 1961). Ve své stati, v úvodu připomíná, že ještě v roce 1871 starokatolíci vyjádřili na kongresu v Mnichově, „že si přejí sjednocení s řeckovýchodními cír-kvemi a ruskou církví, se kterými došlo k rozdělení bezdůvodně, bez nějakých vážných rozporů“. Na základě tohoto vyjádření, jak praví Dr. Rinkel, probíhaly dlouholeté rozhovory a vedly se diskuze mezi oběma církvemi, ale do dnešního dne bezvýsledně. S prvními vzájem-nými rozhovory obsáhle seznámily zprávy v Revue Internationale de Theologie 1899-1910. Dr. Rinkel zastává názor, nepostupovat tvrdě, stát si pevně za svými názory při vzájemných rozhovorech a nutně vysvětlit pozici staré nerozdělené církve k těm bodům, které jsou spor- a rozdělují obě církve. V žádném případě to nenífilioque“, které podle Dr. Rinkela stará církev nepokládala za dogma. Dogma o sv. Trojici svůj základ v Písmu svatém. Stará církev věří v božství Otce, Syna a Ducha svatého, v jejich věčnost a soupodstatnost. Věří, že Otec zrozuje Syna, Duch svatý vychází z Otce, že Otec poslal Syna a také posílá Ducha svatého jménem Syna a Syn posílá Ducha svatého jménem Otce. Ostatní názory a učení o tomto působení jsou u sv. Otců rozdílné a nejsou dogmatem. Tak je tomu i v učení o eucharistiichleba a víno se proměňují ve skutečné tělo a skutečnou krev Kristovu. Kdo přijímá tělo a krev Krista, ten se stává skutečným účastníkem jeho utrpení a oběti. Nerozdělená církev vyznává, že Ježíš Kristus je reálně, duchovně, mysticky a svá-tostně přítomen v posvěcených darech, ale není přítomen materiálně. Toto je dogmatem. Ostatní názory a učení o způsobu, jak toto vše pro-bíhá nejsou vyloženy v Písmu svatém a jestliže jsou vyloženy na jiném místě, nejsou dogmatem, ale pouze teologickým myšlením. Takže -razfilioque“, jakož itranssubstanciacenemohou býtimpedimentum dirimens[nepřekonatelnou překážkou] pro interkomunio obou církví. Tyto výrazy v nerozdělené církvi neexistovaly a výraztranssubstanciacese také nepoužívá v bohoslužebných knihách Východní církve, nýbrž je používán výrazproměnění“.

Ve prospěch legitimity svěcení holandských starokatolických biskupů Dr. Rinkel připomenul, že Utrechtská církev se proti papeži ničím neprovinila, ale naopak se provinil papež ve vztahu k ní, neboť nezákonně zkrátil její dřívější práva a ona proti tomu protestovala. Očividným a odsouzeníhodným byl despotismus Říma 18. století. Účast třech biskupů při svěcení nového biskupa, to je skutečně dobrý a velice prospěšný jev v normálních podmínkách, ale jako disciplinární pravidlo není zcela absolutně závazné, zejména ne v tehdejších neobvyklých podmínkách a ve výjimečných případech, jaké se vyskytly v Nizozemí a Švýcarsku. Proto starokatolíci pokládají svá svěcení za platná a v rámci tehdejších možností legitimní, neboť svou působností povstali na obranu své církve a svých práv a tak naplnili svojí křesťanskou povinnost. Tímto svým působením se nedostali starokatolíci do rozporu se všeobecnou křesťanskou církví, ale zůstali věrní jejímu uče a samozřejmě si nezasluhují žádné výtky. Jako autonomní církev budou také i v dalším plnit své závazky a v duchu křesťanské víry a lásky budou vylepšovat své vztahy k jiným církvím a usilovně se starat o úspěchy v dosažení jednoty mezi křesťanskými církvemi. Východní církev by nemusela přikládat žádný význam exkomunikaci, kterou vy-nesla Římskokatolická církev nad Utrechtskou církví, protože takovou exkomunikaci sama zakusila. Tato exkomunikace také není totožná s exkomunikací, kterou by vynesla obecná křesťanská církev. Tento akt se starokatolíků dotknul stejně tak, jako Východní církve a nezasloužili si ho, jako si ho nezasloužila rovněž Východní církev. A i po tomto neblahém aktu zůstala Starokatolická církev církví katolickou a církví Západu se všemi právy samostatné autonomní církve, která také vyvíjí úsilí o jednotu církve v tomto duchu.