Jdi na obsah Jdi na menu
 


Snahy starokatolické církve o sblížení s pravoslavnou církví III.

18. 1. 2012

Ani Utrechtská církev XVII. století, ani Starokatolická církev z roku 1879 nebyly církvemi novými, neboť vyznávaly a vyznávají učení staré nerozdělené církve prvního tisíciletí a povstaly jednoznačně na obranu pravdy proti novým dogmatům. Odvrhly příkaz pro svou spásu bezpodmínečně věřit v to, co prvotní církev nikdy nekázala a co nepokládala za pravdu a podmínku k dosažení spásy. Samo sebou se rozumí, že tímto náboženským hnutím byla zainteresována Východní pravoslavná církev a také, že se k ní starokatolíci obraceli jako opa-trovatelce starého křesťanského učení. V probíhajících společných rozhovorech se vytvořilo první neoficiální ekumenické hnutí, které uskutečnilo vzájemné posouzení vazeb mezi Pravoslavnou, Anglikánskou a Starokatolickou církví. Při rozhovorech teologové těchto církví došli k přesvědčení, že existuje hluboká vzájemná jednota teologických názorů v křesťanském učení, a to zvláště mezi pravoslavnými a starokatolíky. Rozdíly v názorech a učení se při vzájemných rozhovorech postupně odstranily, např. starokatolíci vyškrtli z vyznání víry dodatekfiloquea tím se vrátili k prvotnímu textu vyznání výry staré církve. K všeobecnému názoru, že tu již více není příčina k rozdělení, došlo na společných poradách v Londýně v roce 1939 (Lambethská konference) a v Bonnu v roce 1931, kde bylo kon-statováno, že nic nestojí v cestě dosažení interkomunia. O tom se také kladně vyjádřil představitel cařihradského, jeruzalémského a alexandrijského patriarchátu metropolita Herman těmito slovy: „Toto je báječné přání, aby byla spolupráce mezi Pravoslavnou a Starokatolickou církví vyjádřena formou interkomunia, jak to bylo přáním našich praotců. Správně Dr. Rinkel poznamenal, že tento problém jefont color= jednodušší rozhodovat pro malé církve, ale taková velká církev jako je Pravoslavná, po-třebuje značnou a důkladnou přípravu k rozhodnutí všepravoslavného fóra, v podobě všeobecného koncilu nebo prosynodu. Mezitím se čas nezadržitelně pohybuje vpřed a na cestě k rozhovorům se vyskytly růz překážky (války, politické události, atp.), mění se podmínky života, rodí se nové generace a nové problémy a započatá práce se ocitá v těžké situaci. Nové rozhovory jsou potřebné a nutné, říká Dr. Rinkel a Starokatolická církev je k nim připravena. Na otázku, na jakém zákla si Starokatolická církev přeje sjednocení s Pravoslavnou církví, odpovídá, že tímto základem je odkaz, který obsahuje všechno: že nám Bůh skrze svého Syna Ježíše Krista otevřel, a jeho apoštolové předalicírkev. Církev s uskutečněnou plností spásného učení a prostřednictví, s přesvědčením, že my, kteří jsme zrození v jejím duchu, jsme skrze pozváni k životu v Bohu a náležíme k . V ní je shromážděno všechno bohatství, které církev opatruje a nám předává. Je to Písmo svaté, které nám otevírá a káže slávu boží, všemohoucnost Boha, jeho trpělivost a spasitelnou milost ve věčné pravdě Ducha svatého, který k nám mluví prostřednictvím lidského jazyka.To je svatá církevní tradice, která je dechem církve, hlasem, kterým církev zvěstuje spasitelnou pravdu a prostředky milosti, skrze které církev přináší spásu všem budoucím pokolením. Je nutné se držet -kladních ustanovení církve o víře, ve kterých je obsaženo bohatství víry a velkých koncilů prvního tisíciletí, na kterých Církev vyložila své učení a celý svůj život, své zřízení a povinnosti, své poslání. Je nutné držet se rad, které jejich velicí a svatí synové formulovali a vyložili v jednomyslnosti. Milostí naplněné prostředky svěřil Pán Ježíš Kristus Církvi, aby je -novala věřícím a on jako její Pán, zůstává navždy přímým dárcem mi-losti. Dále Dr. Rinkel uvádí všech sedm svátostí, při kterých se křesťanům dostává milosti boží: Křest ve jménu trojjediného Boha, který nás přivedl ze tmy do králov-ství světla, učinil nás svými dětmi a členy své církve, dědici života věčného. Biřmování, které upevňuje Duchem svatým milost našeho křtu, a proměňuje křestní víru v osobní bohatství každého z nás. Svatá eucharistie, při které Pán ve svědectví, které sám dal, je opravdově a skutečně přítomen a v našem středu nám předává spásné dary své smrti a svého vzkříšení a tím se stává naším jedinečným a věčným prostředníkem před Bohem Otcem. Pokání (sv. zpověď) – střed kázání lásky, která každému člověku, kte činí pokání předkládá obnovující milost a znovu přivádí každého na cestu života. Pomazání sv. olejem nám dává v čase nemocí, které nám připomínají ohraničenost našeho života, sílu v přesvědčení o milosrdné starostlivosti boží o nás v životě i ve smrti. Ordinace (kněžské svěcení), při kterém se vzkládáním rukou rozlévá milost Ducha svatého a ustanovují se služebníci církve, aby plnili úkoly, kterými je pověřil Pán: kázat Slovo Boží, spravovat svátosti a pást boží stádo. Manželstvípožehnaní ti, kteří vstoupili ve svazek manželský, kteří podle slov apoštolů, spočívají v neporušitelném svazku manželskémna celý životv Pánu“.

Jsou to bohoslužby vůbec, se svou pokladnicí zbožnosti a modliteb, ve kterých ústy svých dětí chválí církev trojjediného Boha, jeho prosí a k němu se modlí, v tom jsou zajedno křesťané na celém světě a jsou jednotní s vítěznou nebeskou církví. Věřící se modlí jeden za druhého s láskou, současně uctívají milostivého Boha a modlí se za ty, kteří seodebrali na onen svět. To je církev v celé své plnosti, jednotě a svatosti, všeobecnosti a apostolicitě. To je církev v neporušitelné jednotě věřících a pastýřů, kteří společně přinášejí tělo Páně, toho Pána, který je její hlavou, a který dává věčný život jejímu tělu. Ona je v té míře jeho skutečným tělem, v jaké míře je on její hlavou. Jako je Bůh Otec jejím Otcem, tak je Bůh Syn jejím spasitelem a Bůh Duch svatý jejím duchem. Bez ohledu na všechnu naši nedokonalost musíme podávat jeden druhému svědectví o naší víře a shledávat se navzájem dětmi Otce i Syna skrze Ducha svatého jako členové jednoho svatého těla církve, kteří mají nejenom práva, ale také závazky: jedněmi ústy v jednom shromáždění prosit a slavit Boha Otce. Proto připomínáme, že svaté dědictví (Kristovo) bude třeba obezřetně uložit celou církví a všemi těmi, kteří docházejí spásy skrze Ježíše Krista. On je Pán, který svým křížem a vzkříšením zvítězil nad hříchem a smrtí, daroval nám život a věčnost ve své církvi a skrze ni učinil všechny, kteří přijímají jeho slovo: „rodem vyvoleným, královským kněžstvem, národem svatým, lidem náležející Bohu“ (12,9), mezi kterými se i ten nejmenší v božím Království nazývá velikým, a největší pastýř zůstává skromným služebníkem. Duchovenstvo v církvi je podle apoštolských stanov následující: bisku-pové, presbyteři a jáhni, prostřednictvím kterých Pán řídí církev a sta se o ni. Oni plní to, co kdysi uskutečňovali apoštolové, jak jim to přikázal Pán. To je náš poklad a my spolu s apoštolem Pavlem říkáme: Vidím, kdo jsem, oni vidí kým jsou; tak zní naše kázání a takovým způsobem jste došli k víře. To je naše pevné přesvědčení a věříme, že toto je současně základem, který sjednocuje pravoslavné a starokatolíky.

Dr. Rinkel položil na konci tohoto článku otázku: Co chceme?

Odpověď zní: Zkoumat toto vše před Bohem a učinit správné závěry, na základě kterých se vše posoudí před tváří boží a před celým křesťanským světem, který směřuje jednotě. Před Bohem lidstvo je Apoštol říká: „Vy jste byli povoláni ke svobodě, bratříkde je Duch Páně, tam je svoboda“ (Ga 5,13; 2 Kor 3,17). Církev je jednanicmé početná, ale v moudrosti, lásce, modlitbě a víře je pravá pokora , pravé chápání služby, cesta k jednotě v Pánu, který nás zve k takové jednotě. Nepřejeme si takové nějaké nepromyšlené a beznadějné sloučení, ale postupné vzájemné poznání, sblížení a sjednocení. Přejeme si, abychom se pokládali a uznávali za členy a nositele jediné, svaté, katolické a apoštolské Církve, ve které v učení apoštolů a Otců pozná-váme hlas Páně. Nepřejeme si, abychom byli nuceni stát stranou, když sloužíme jednomu stolu Páně a potkáváme se s ním ve sv. eucharistii, uznáváme Pána a společenství hluboké víry. Chceme přinášet společnou oběť u jednoho oltáře tak, jak to od nás chce a očekává Pán. Chceme to nejen proto, že to je jeho vůle, ale i proto, že je to ve prospěch všech, které zve k jednotě, a kteří se na nás dívají a spoléhají, sledují nás a obdivují, a možná se od nás s nevolí odvracejí. Existuje svatá bázeň, když stojíme před Bohem, bázeň spaseného před spasitelem, bázeň, kterou nemusíme zakusit. Ale existuje také lidská bázeň, která je výsledkem naší slabosti, nerozhodnosti a strachu, kterého se musíme zbavit tam, kde nás Pán zve: „Nebojte sepřijďte ke mněto jsem “. Zde nemluvíme řečí teologů, ale řečí srdce. Co chceme, co očekáváme a o co prosíme, bratřisvaté pravoslaví, naši starší otcové? My k vám přicházíme s jednomyslným míněním, s láskou v srdcích, s výsledkem naší vůle. Podáme vám naše ruce. Věříme, že i vaše jsou připraveny. Přejeme si, aby se naše ruce potkaly. Hlavní představitel utrechtské Starokatolické církve arcibiskup Dr. Andreas Rinkel je toho názoru, že na základě dosažených výsledků při rozhovorech mezi oběma církvemi v roce 1931, již nic nestojí na cestě ke sblížení, a případně sjednocení Starokatolické a Pravoslavné církve. Na této poradě, jak bylo uvedeno výše, představitelé obou církví dospěli ke kladným výsledkům ve vzájemném hodnocení dogmatického učení a souhlasně konstatovali, že jejich učení spočívá a vychází z Písma svatého a církevní tradice, že bylo formulováno na sedmi ekumenických koncilech, a že toto učení je zárukou spásy každého křesťana. Mezitím nová dogmata, která v poslední době vyhlásila Římskokatolická církev, shodně neuznává spolu s církví Starokatolickou také Pravoslavná církev. Ostatní charakteristické věroučné názory, formální bohoslužebné a organizační rozdíly, se představitelé Starokatolické církve snažili vysvětlit a odůvodnit, jak již bylo uvedeno. Je nutné připomenout také to, že roztržka mezi Utrechtskou církví a Římskokatolickou církví vznikla nejen z disciplinárních příčinkrácení práv v životě a organizaci holandského biskupství, ale i z věroučných příčin, neboť Utrechtská církev se v učení o spáse přiklonila k učení biskupa Jansenia. Pravdou je i to, že zavrhla učení o očistci, oopera supererogationisatesaurus meritorum[srv. str. 3], ale přijala nové učení o předestinaci a milosti boží. Podle učení Východní církve svobodná vůle člověka působí současně s absolutně nutnou a neustále předcházející milostí boží s cílem dosažení spásy. Na základě své vševědomosti Bůh předem, kdo bude spasen a kdo nikoli, v žádném případě však nevyvíjí na člověka nátlak a neohraničuje jeho svobodnou vůli; nabízí mu svou milost a na člověku samém závisí, jestli tuto pomocmilost božívyužije nebo ne. Východní církev uznává podmíněné předurčení, podle kterého ti, kteří budou pracovat současně s boží milostí dosáhnou spásy, a ti, kteří se budou protivit milosti boží, jsou předurčeni k záhubě. Ve skutečnosti si Bůh přeje, aby byli spaseni všichni lidé. Krajní augustinismus, ze kterého se vyvinuljansenismus“, káže absolutní predestinaci a učí: že spolupráce svobodné vůle člověka s milostí boží je marná, že člověk dochází spásy pouze působením milosti boží, kterou dostane i bez osobních zásluh, a že Bůh si přeje spásu jen některých lidípartikulární spásu. Podle tohoto učení jsou od věčnosti jedni předurčeni ke spáse, k blaženosti, bez ohledu na jejich skutky a druzí k věčné záhubě, nehledě na jejich budoucí život. Těmto Bůh nepřeje a neuděluje svou milost. Umírněný augustinismus se drží také učení o absolutní predestinaci jedněch k blaženosti, ale bez partikularity spásné vůle boží, bez vnucování milosti Boží a bez absolutní reprobaceprokletí druhých (zavržení druhých). V XVI. století se ke krajnímu augustinismu připojila kalvínská a reformovaná církev, a v XVII. století v umírněné formě sdílel toto učení biskup Jansenius (+ 1638), od kterého přijala toto učení církev v Holandsku. Toto byla jedna z příčin jejich odštěpení od Říma. A toto je učení ve Starokatolické církvi dosud nepřesné. Pravoslavná církevjak již bylo řečenovyznává učení o podmíněné predestinaci. Vševědoucí Bůh , kdo bude spasen a kdo ne, ale nečiní na člověka nátlak. Podle slov Písma se člověk nemusí spoléhat jenom na milost boží, aby se nestal nečinným, ale také nemusí spoléhat jen na své činy, aby se nestal pyšným. V milosti boží člověk koná dobré skutky a za vykonané dobré skutky dostává milost boží (Ef 2,9; Jak 2,24,26).

Spásné dílo Kristovo se neskládá jenom z jeho učení o pravdě boží, ale také z jeho činů, modlitby, přinesené nekrvavé oběti na tajné večeři a oběti na Golgotě; celá jeho služba člověku je spásným dílem, které jako drahocenný poklad opatruje jeho církev. Církev se stará o tento poklad a poskytuje ho věřícím, aby skrze Krista dosáhli spásy: „Bůh chce, aby byli všichni lidé spaseni a dosáhli poznání pravdy“ (1 Tim 2,4).